Historie
Přesto že belgičtí grifonci spatřili světlo světa v porovnání s některými jinými trpasličími plemeny relativně nedávno(v minulém století), nemůžeme o jejich vývoji a původu říci nic stoprocentně jistého. Dlouho byli tito psi veřejností i chovateli opomíjeni a kynologická literatura se o nich zmiňuje jen velice spoře a nejednotně. Předkové belgických grifonků, ze kterých se později vyvinuli i opičí pinč a knírači, byli proletáři každým coulem. Ve středověku patřili nejčastěji vozkům a horníkům, a proto žili ve stájích a chlévech, kde lovili myši a krysy, nebo dělali společnost horníkům v podzemí, kde měli také za úkol upozorňovat na případný únik jedovatých plynů. V této době to ještě byli většinou středně velcí robustní a ježatí psi. později byli vzájemně cíleně připařováni nejmenší jedinci s kratší čenichovou partií a tito menší psíci byli dále kříženi i některými společenskými plemeny. někteří odborníci předpokládají určitou příbuznost s yorkšírským teriérem a malými španěly, ale většina se shodne na tom, že lví podíl na utváření současné podoby belgických grifonků má mops. S plánovitým chovem začali belgičtí chovatelé přibližně okolo roku1880, kdy tito zvláštní , netradičně vypadající psícidokázali zaujmout i vyšší vrstvy společnosti. Vtéto době začal pro grifonky, které tehdy lidé pokládali za křížence psa a opičky, doslova zlatý věk. Nalezla v nich zalíbení dokonce i belgická královna Anna, a tím učinila z vlastnictví tohoto plemene prestižní záležitost. O grifonky se najednou začaly v hojné míře zajímat i ostatní státy , především Anglie, skandinávské země a USA. V Německu byl kvůli nim dokonce ůplně zanedbán chov opičího pinče.